125 let Čafky – přežila války i komunisty, vychovala vicemistry světa i legendu Slavie. Co dál?

Jestli je něco pro Čafku typické, jsou to problémy se hřištěm. Svůj první areál ztratila už po čtyřech letech existence, tedy v roce 1903. Na Vinohradech, kde tamní studenti klub v listopadu 1899 založili o dva týdny dříve, než vznikl jistý FC Barcelona, vystřídal ČAFC postupně tři působiště. O ten poslední na náměstí Jiřího z Lobkovic, tedy přímo naproti hlavní bráně Olšanských hřbitovů, přišla Čafka po tragikomické příhodě s uhynulým koněm.

„Hřiště se stalo předmětem exekučního řízení, včetně kabin a celého vybavení. K této finanční katastrofě došlo nešťastnou náhodou, když míč překopnutý přes ohradu zasáhl na Vinohradské třídě koně záběhlického kočího. Kůň zásahem utrpěl úraz a nakonec musel být utracen. Klub nebyl na takovou příhodu pojištěn a pro nedostatek financí nemohl koně zaplatit,“ píše se v čafáckých kronikách o incidentu z roku 1928.

Čafka následně sestoupila z první ligy, a i když se do ní dokázala okamžitě vrátit, získala tím jen rozlučkovou sezónu. V roce 1930 se první neoficiální mistr Čech (1902), který svého času s přehledem porážel třeba Spartu, z nejvyšší soutěže poroučel už definitivně. Navíc kvůli příhodě s koněm a dalším problémům přišel i o své třetí vinohradské hřiště. Tím z této části současné vnitřní Prahy nadobro zmizel a přestěhoval se na Spořilov.

Podobně jako třeba pražská „S“, taky ČAFC míval své příznivce mezi významnými herci. Nejznámějším z nich byl člen činohry Vinohradského a později Národního divadla František Kreuzmann, jehož stejnojmenný vnuk je také hercem a vystupoval např. v seriálech Četnické humoresky, Policie Modrava nebo Vyprávěj.

Když František Kreuzmann starší nemohl na důležitou událost čafáckého života dorazit, napsal omluvný dopis. V jednom z roku 1935 se píše: „Milá Čafko! Tímto se Ti omlouvám, že nemohu přijít na Tvou valnou hromadu, neboť pohrávám s Othelem. Valné hromadě přeji hodně zdaru a další sportovní činnosti, doufám úspěšnější a důstojnější, hodné Tvé slavné tradice, volám hřímavé – ZDAR!!! Tvůj Fr. Kreuzmann.“ Podle pamětníků přivedl známého umělce na Čafku ještě za vinohradských časů jistý Říha, majitel strašnické továrny na zubní protézy.

Klubový archiv uvádí z meziválečné doby několik komických historek týkajících se hráčů. Dorostence Kubce si vedoucí museli před každým zápasem vyzvedávat v polepšovně. Místo fotbalisty A-týmu Emila Angera zase jednou přišla na zápas jeho milenka. Prohlásila, že Anger nemá zimník a že ho na fotbal nepustí, dokud mu na něj Čafka nedá tři sta korun. A tak se členové výboru skládali na zimník.

Prodavač kachen zachráncem

Čafka založená českými vlastenci přežila jak útlaky úřadů Rakouska-Uherska, tak komunistickou éru i obě světové války. Během té první jí výrazně ubývali hráči, kteří museli narukovat. Počet týmů klub zredukoval postupně až na pouhé dva a nakonec z vlasteneckých důvodů svou činnost pozastavil – v tom se angažoval tehdejší předseda klubu Ludvík Dyk, bratr známého básníka a politika Viktora Dyka. Druhá světová válka Čafku také citelně zasáhla, hrůza holocaustu připravila klub mimo jiných o dvě klíčové osobnosti.

Z koncentračního tábora se nevrátil čestný předseda ČAFC a mecenáš Heřman Roubíček. Ano, i vždy spíše chudá a nadšením svých členů kupředu poháněná Čafka měla podporovatele, který pro její blaho neváhal obětovat spoustu svých peněz. Roubíček měl obchod na rohu Tylova náměstí, kde prodával kachny, a byl skutečně pravým mecenášem. Do Čafky investoval velkou část svých výdělků a výrazně jí pomohl v nejtěžších časech. Klub by se bez jeho přispění možná po ztrátě vinohradského hřiště nepřestěhoval na Spořilov, ale zanikl by.

V transportu smrti na konci druhé světové války zahynul další židovský člen klubu – odchovanec a čestný kapitán Čafky Pavel Pollák, který hrál za první mužstvo od svého příchodu z dorostu roku 1931 kromě krátké epizody ve Spartě, až do chvíle, kdy na něj Němci uplatnili principy Norimberských zákonů.

Antonín Vogl o tom píše v publikaci 70 let od založení ČAFC v části věnované roku 1940: „V úterý 9. ledna se klub v úzkém kroužku mužstva rozloučil s aktivní činností svého dlouholetého hráče, odchovance a kapitána (i čestného kapitána) mužstva Pavla Polláka, kterému rasová perzekuce okupantů znemožnila pěstovat závodní sport a vůbec být členem klubu. Osudy Pavlovy jsme ovšem nadále sledovali a byli jsme zdrceni, když i on byl – po odkladech, které vzbuzovaly jisté naděje – zařaděn do transportu smrti. Když došla v únoru 1945 do Prahy zpráva o jeho smrti, nebylo čafáckého srdce, které by nebylo sklíčeno.“

Vicemistři světa, Bednář i Škodové – a co dál?

Nejznámějšími čafáckými postavami jsou samozřejmě hráči, kteří klubem prošli. Pozdější legendu Sparty a národního týmu Karla Peška-Káďu zlákala do ČAFC i možnost stravování, jak sám napsal do ročenky z roku 1969: „Můžeš mít každý den zdarma dobrý oběd,“ vzpomíná tam Káďa na rok 1913 a chvíli, kdy u talíře švestkových knedlíků a malého černého piva „lanařil“ funkcionář Čafky hostinský Charvát svůj objev z rezervy Meteoru Vinohrady. Káďa se do Čafky vrátil – už na Spořilov, když byl v roce 1938 zvolen předsedou klubu.

Nejslavnějšími odchovanci Čafky jsou dva vicemistři světa. Rodák z Vinohrad Ladislav Ženíšek v ČAFC působil, než později už coby slávista patřil k obráncům stříbrného týmu Československa z MS 1934 v Itálii. Finalista MS 1962 z Chile Josef Jelínek na hřišti Čafky – už na tom spořilovském – doslova vyrostl. Jeho otec byl správcem areálu, kde zároveň celá rodina bydlela.

„Správcování tehdy obnášelo třeba i péči o míče nebo kopačky hráčů a já i tři mí bratři jsme tátovi pomáhali. Takže jsem třeba po škole musel zašít duši do míče. A šněrování udělat pěkně do hladka, aby při hlavičkování co nejmíň ublížilo. Jindy zas bylo potřeba vyrobit hráčům A-týmu špunty. Pak jsem seděl u verpánku a přitloukal ty špunty pomocí hřebíčků na podrážky kopaček,“ vybavuje si vicemistr světa a mnohonásobný mistr republiky s Duklou Josef Jelínek. Také on se do Čafky vrátil – ještě jako hráč na sklonku kariéry.

Slavní odchovanci ČAFC Josef Jelínek a Roman Bednář na oslavách 120 let klubu v srpnu 2019. Foto: Jan Kaliba

Zakončit své aktivní fotbalové roky přišli do ČAFC i další osobnosti československého fotbalu – třeba útočníci Václav Pilát, Rudolf Sloup nebo dlouholetý parťák Josefa Bicana z útoku Slavie Vlasta Kopecký.

Když v 80. letech minulého století úřady „škrtly“ spořilovské hřiště Čafky kvůli stavbě Jižní spojky, přišel klub o svou další domov, kde strávil půl století. Přesunul se jen asi o kilometr dál do Záběhlic, kde působí dodnes. Od roku 1986 v areálu s první travnatou plochou v dějinách klubu vyrostlo také několik hráčů reprezentačních A-týmů.

Trenéři Pavel Cihelka, Miroslav Kaliba, Milan Škoda starší či Martin Listopad tam pomohli vychovat Romana Bednáře, Milana a Michala Škodovy nebo Anetu Pochmanovou. Čafka v nich získala první odchovance, kterým se podařilo zahrát si v anglické Premier League, stát se členem Klubu ligových kanonýrů a vstřelit gól na Euru, v případě Pochmanové dotáhnout to do reprezentačního týmu žen.

Unikátní historie klubu, který patří k českému fotbalovému dědictví, není bohužel zárukou příští prosperity. A totéž platí o úspěšné sportovní současnosti – pod vedením Davida Kopce funguje na Čafce velmi kvalitní mládežnická akademie. V této sezóně navíc postoupily starší dorost do pražského přeboru, B-tým do 1. A třídy, na fotogalerii z postupového zápasu se můžete podívat ZDE, a A-tým skončil v pražském přeboru pátý. Tak jako mnohokrát v dějinách má ale Čafka znovu problémy se svým areálem.

Od roku 2003, kdy se Čafka dohodla na prodeji svých pozemků novému majiteli, zázemí pomalu chátrá a nutně potřebuje rekonstrukci nebo výstavbu nových prostor. Fotbalisté na důstojné nové prostory, které by byly hodné jména klubu, stále marně čekají – a hodiny tikají…